Klasifikace vyhlídkových staveb

Systematická klasifikace je důležitá v mnoha oborech lidské činnosti a poznání; nejinak je tomu u vyhlídkových objektů. Leckoho asi takto detailní členění překvapí, mávne nad ním rukou a vystačí si s pojmy rozhledna a věž. Jistě, zjednodušení jsou v dnešní „smart“ době oblíbená. Následující úvaha je však určena těm rozhlednářům, kteří se s nimi nespokojí a chtějí přijít na kloub tomu, jaké nejrůznější typy staveb vlastně navštěvují nebo navštívit mohou. A bude to procházka pestrá, tak jako celý segment rozhlednaření.

Ačkoli je text primárně určen pro web o slovenských rozhlednách, za účelem komplexnosti si budu vypomáhat příklady z Česka, které je po této stránce skutečně rozmanité. Přestože rozhledny jsou jednoznačně kategorií primární a nejvýznamnější, pro postižení celé šíře vyhlídkových objektů potřebujeme ještě několik dalších kategorií. Je jich celkem šest plus jedna zbytková:

Než si jednotlivé kategorie rozebereme, připomeneme si důležité pravidlo – každou stavbu bychom měli zařadit právě do jedné z nich. Jak si ukážeme, vždycky najdeme případy hraniční nebo jen obtížně zařaditelné, jako samostatné kategorie však nelze uvádět např. vodárny, ptačí pozorovatelny, altánky apod. Ty můžeme nanejvýš uvést jako určitý podtyp, jak si vysvětlíme v dalším textu. Pojďme tedy na to.

Rozhledny

Ačkoli to tak nemusí vypadat, definice rozhledny jakožto vývojově nejvyšší kategorie vyhlídkové stavby je poměrně složitá. Nevystačíme si totiž s čistě objektivními kritérii a občas nám nezbude než použít i kritéria subjektivní.

Rozhledna je stavební dílo, které je již při výstavbě určené k rozhlížení se a přístupné veřejnosti. Vyhlídkový prostor musí být umístěn alespoň 4 metry nad okolním terénem. V případě pochybností uplatníme subjektivní kritérium, které moudře zavedl Jan Nouza v knize Rozhledny Čech, Moravy a Slezska – všeobecným povědomím je jako rozhledna uznávaná.

Rozhlednami jsou tak jednoznačně třeba Smrekovka u Nové Bystrici, Panská Javorina nebo Osoj u Hostovic, nikoli však již Veľká Rača, Hájnica u Haluzic nebo šestice výhleden na Turci, a to z důvodu nízké výšky rozhledové plošiny. Čtyřmetrová hranice je důležitá proto, abychom viděli více než ze země, což je u rozhleden požadavek prvořadý a zcela zásadní.

Rozhlednami nejsou ani hradní, kostelní, radniční a jiné historické věže, neboť jejich primární účel byl jiný a tomu také odpovídá volba místa. To je obzvláště patrné u věží umístěných ve městech a obcích, tedy v běžné zástavbě. Jestliže však byl rozhled jedním z původních účelů stavby (byť nikoli primárním), o pravou rozhlednu půjde. Jako příklad lze uvést vysílače, na Slovensku třeba Šachtičku u Banské Bystrici nebo Helenu na Inovci.

Pro zařazení mezi rozhledny musí být splněna všechna zmíněná kritéria. Podstatné je tedy i sousloví stavební dílo, kterým nejsou například umělé kopce. Jiným příkladem je česká skalní vyhlídka Hlavatice u Turnova, která dodnes bývá laicky jako rozhledna označována, ale v žádném případě jí být nemůže. Železné schody a zábradlí nepředstavují samostatnou stavbu s rozhledovou plošinou, terasou nebo ochozem a slouží pouze ke zpřístupnění skalního monolitu, ze kterého je po zdolání schodů možné se rozhlédnout.

Další podmínkou pro uznání mezi rozhledny je přístupnost veřejnosti. Pochopitelně postačuje, když je rozhledna zpřístupněna jen sezónně nebo dokonce příležitostně (Májka ve Východné před rokem 2015), případně je možné si po dohodě zapůjčit klíče. Mezi rozhledny patří i ty, které byly přístupné pouze v minulosti – pak jde o rozhledny aktuálně nepřístupné. Je-li však stavba přístupná jen tehdy, když je tomu majitel nakloněn (a někdy tomu tak není), pak o rozhlednu nejde. Podaří-li se nám ji navštívit, můžeme si ji uvést jako soukromou rozhlednu „pod čarou“, která je jistě cenným úlovkem (např. vyhlídková stavba u penzionu U Šeliho ve Veľké Lomnice), nicméně s ohledem na nepřístupnost veřejnosti ji nelze označovat za pravou turistickou rozhlednu. Aby se jí stala, musel by provozovatel veřejně vyhlásit, že rozhledna je přístupná v určitých dnech nebo po dohodě.

A dostáváme se k uvedenému subjektivnímu kritériu, které se uplatní v zásadě ve dvou situacích. První je ta, že rozhledna je umístěná tak nevhodně, že ani výška 4 metry a více neumožní rozhled do kraje (nenabízí globální rozhled) a vidět je víceméně totéž, co ze země. Na Slovensku mohu jmenovat Oborín, Vojku, Okoč či Stredu nad Bodrogom. V Česku máme ještě křiklavější případy, např. Mostní lávku v Chebu umístěnou v parku v údolí Ohře nebo Palubu Hamburk v Plzni. Ta je vysoká okolo osmi metrů, kvůli poloze v areálu plzeňského nádraží jí však někteří rozhlednáři nemohou přijít na jméno a mezi pravé rozhledny ji neřadí. Zde vznikají hraniční případy, kdy jeden rozhlednář objekt za rozhlednu považuje a jiný ne. Proti tomu v zásadě nelze nic namítat, vycházejí-li oba z popsaných kritérií a liší se pouze tím, co je pro ně jako rozhledna ještě akceptovatelné.

Po téměř dvacetileté rozhlednářské praxi se v takových případech přikláním zejména k funkčnímu hledisku. Rozhledna má v prvé řadě poskytovat výhled do kraje a pokud jej neposkytuje, příp. vidíme jen to, co ze země, o pravou turistickou rozhlednu nejde.

Druhá situace je možná ještě složitější a popíšeme si ji na příkladu Vartovky u Krupiny, jejíž vznik je datován do 16. století, přičemž původně sloužila jako protiturecká hláska. V té době se rozhledny pochopitelně nestavěly; Vartovka byla na rozhlednu přestavěna až ve druhé polovině 20. století. A protože má v mnoha ohledech specifický charakter (rozhledově dobré místo, stavba je samostatná, esteticky zdařilá a jako rozhledna vypadající), začala být hned po zpřístupnění jako rozhledna vnímána a tak tomu i zůstalo. Nicméně jako rok vzniku musíme uvádět až rok zpřístupnění; nejstarší slovenskou rozhlednou tak zůstává Sitno.

Přestaveb na rozhledny bylo uskutečněno mnoho a často je zapotřebí uplatnit právě kritérium subjektivního vnímání. Zatímco vodárenské věže (Heřmanova Huť, Kladruby nad Labem, Kolín) obvykle zůstávají v kategorii věží (výjimkou je Vodárenská věž v Prešově, která byla upravena na rozhlednu již dávno, charakter vodárny zcela ztratila a takto je také širokou veřejností vnímána), skokanské můstky nebo trafostanice se při zachování minimální výšky rozhledové plošiny rozhlednami stávají (Churáňov, Dneboh, Janeček u Semil). Podobných případů však není mnoho a nemusíme se jimi příliš zabývat.

Výhledny

Výhledny jsou drobné vyhlídkové stavby s výškou vyhlídkové plošiny nepřesahující 4 metry nad terénem. To znamená, že z nich není vidět o nic víc než ze země (výhled sice může být o něco plastičtější, ale co do rozsahu nenabízí nic navíc). V platnosti pak jsou všechna ostatní kritéria, jaká jsme si uvedli pro rozhledny.

Zajímavé je, že zatímco rozhledny je díky jejich obrovské pestrosti složité členit na podskupiny (a většinou se to proto neděje), u výhleden lze několik podtypů vysledovat. Vedle klasických staveb s výhledem do kraje jsou to ornitologické pozorovatelny u vodních ploch, pozorovatelny zvěře (ty jsou v poslední době oblíbené v Česku) a obří lavičky umístěné v krajině (ty se rozmohly naopak na Slovensku). Zatímco první dvě skupiny nemají jiné ambice nežli si prohlédnout konkrétní lokalitu nebo život v ní, u obřích laviček je situace jiná. Představují odpočinková místa pro zastavení se v krajině, zpomalení, zklidnění. A protože jedním z aspektů rozhlížení se je právě zklidnění mysli i těla, patří obří lavičky ke stavbám se zajímavým turistickým potenciálem. Megalavičky nebývají umístěny na kopcích, častěji je najdeme na návrších nad obcemi mimo značené cesty.

V podstatě pro všechny drobné vyhlídkové stavby platí, že jejich výstavba nebývá nikomu trnem v oku. Jsou to stavby levné, účelové, víceméně doplňkové a bez větších ambicí jak z hlediska výhledu, tak stavební originality. Na druhé straně někdy bývají fanoušky rozhleden přehlíženy jako vcelku nezajímavé, zvláště poskytují-li pouze lokální výhled.

Věže

Jak jsme již uvedli, věže se od rozhleden liší tím, že jejich primární účel v době výstavby byl jiný než rozhledový. V převážné většině jde o věže historické, které byly pro účely rozhlížení upraveny a využívány až mnohem později. Jejich největší nevýhodou je umístění v obci (typicky kostelní, radniční, městské a zámecké věže). Výhledově hodnotnou polohu srovnatelnou s rozhlednami mívají pouze věže hradní, což je na Slovensku ještě výraznější než u nás (Strečno, Šomoška, Šarišský hrad, Kapušianský hrad, Ľubovnianský hrad). Vzhledem k poloze obvykle poskytují výhled tak atraktivní, že se rozhlednám minimálně vyrovná a leckdy jej i předčí. Z toho důvodu jsou hradní věže mezi rozhlednáři velmi vyhledávané a málokdo vynechá jejich návštěvu jenom proto, že nejde o pravé rozhledny.

Mohlo by se zdát, že na dobrých místech jsou umístěny také věže vodárenské. Opak je ale pravdou – navštívil jsem jich u nás na dvě desítky a rozhled je nadstandardní jen málokdy (Třebíč, Vratimov, Kolín). Kromě toho na Slovensku se tyto věže nevyskytují vůbec. A bohužel tu nenajdeme ani věže zámecké – podařilo se mi zmapovat jedinou věž zámku Smolenice, a i ta připomíná spíše hrad. V Česku je jich naopak přístupných více než 40. Naopak na Slovensku lze navštívit dvě kostelní věže umístěné na kopcích mimo zástavbu (Katarínka, Živčáková), jaké pro změnu nemáme u nás – snad jen nad Bzencem, ta je však bez otevřeného ochozu.

Zde bych rád zmínil jednu nuanci, na kterou je zapotřebí při klasifikaci dbát. Někdy je věž novodobě dostavěna, jsou do ní vestavěny schody a provedeny další úpravy za účelem rozhledu. Zůstala-li přitom původní dispozice věže (část obvodového zdiva, podezdívka apod.), stále jde o věž hradní (Orlík u Humpolce, Vítkův kámen). Je-li však v areálu hradu postavena v pozdějším období stavba zcela nová (Rýzmberk, Kumburk, Milada na Lichnici), která s původní věží stavebně nesouvisí, jde o rozhlednu, příp. výhlednu.

Střechy a terasy budov

Vyhlídky ze střech, ochozů a teras budov si s rozhlednami nespleteme. Od věží se liší tím, že na vyhlídku musíme projít budovou se samostatným určením. Může jít jak o interiér vlastní budovy (Baťův mrakodrap ve Zlíně, Národní zemědělské muzeum), tak o přístavbu (Lázně Aurora v Třeboni), někdy jde dokonce o samostatnou stavbu bez věžovitého půdorysu (Rajstna u Valtic). Přesto i zde nacházíme hraniční případy, které nejsou zcela zřejmé a jeden si je zařadí mezi budovy, jiný mezi věže (Muzeum moderního umění v Olomouci, Priessnitzovy lázně v Jeseníku). Ani tím se však příliš nezabývejme – nejčastější zastoupení v této kategorii mají objekty, u kterých je charakter budovy zcela zřejmý.

Bohužel ani tyto vyhlídkové stavby na Slovensku nenajdeme (pozn. 07/2024 - první vlaštovkou se v květnu 2024 stala Galérie Jabloň v Prievidze).

Stavby v úrovni terénu

Vyhlídkové stavby v úrovni terénu představují kategorii velmi zajímavou a na rozdíl od budov jich na Slovensku najdeme okolo deseti. V praxi bývají zaměňovány s výhlednami nebo upravenými přírodními vyhlídkami i vzhledem k jejich relativně malému počtu, ale to není přesné. Stavby v úrovni terénu jsou samostatnou kategorií, přičemž od výhleden je dělí jasná hranice – zatímco rozhledové plošiny výhleden jsou umístěny vždy nad terénem, zde tomu tak není (jeden nášlapný schod u altánků lze pominout). Výhledová plošina stavby v úrovni terénu nikdy nepřevyšuje okolní terén, ba dokonce někdy je dokonce zapotřebí několik schodů sejít. Tím se v klasifikační stupnici nacházejí níže.

Původně byly tyto stavby zastoupeny zejména altánky, později pak dvoupatrovými stavbami kopírujícími terén, kdy po schodišti lze vylézt z nultého podlaží do prvního, které se nachází v úrovni terénu. V období zhruba po roce 2015 k nim začaly přibývat návštěvnicky atraktivní lávky umožňující bezpečný, přitom však zážitkovější pohled dolů do kaňonu nebo ze skály. Na Slovensku do této skupiny patří například vyhlídka na Lomnickém štítu, Stráž u Vinici nebo Myšľanská vyhliadka. Není bez zajímavosti, že podobně jako obřích laviček je těchto staveb na Slovensku výrazně více než u nás, což může být dáno členitějším terénem.

Upravené přírodní vyhlídky

Posledním klasifikačním typem (beru v úvahu jen stavební díla, nikoli přírodní vyhlídky bez lidského zásahu, kterých je v přírodě bezpočet) jsou upravené přírodní vyhlídky. Ani ony nepřevyšují okolní terén (jinak by se staly výhlednami), od předchozího typu se ale liší tím, že nejde o samostatné stavební dílo (lávku, schodiště, altánek apod.), nýbrž pouze o bezpečnostní prvky (typicky zábradlí, schůdky vytesané ve skále, řetězy pro přidržení se, několikastupňový žebříček pro snazší výstup apod.) rámující a umožňující zcela přírodní rozhled. Jelikož u těchto vyhlídek dominuje přírodní prvek, na svém webu se jimi jako jedinými blíže nezabývám.

Ostatní stavby s možností rozhledu

Skladba vyhlídkových staveb je však natolik pestrá, že do popsaných šesti škatulek se nikdy všechny nevejdou. Pro tyto zbytkové stavby jsem zavedl souhrnnou kartu Zajímavosti, na které tyto specifické stavby popisuji. Věnujme se jim nyní podrobněji.

U bývalých vojenských věží (Jelenec, Kostoliště) je problém v tom, že i kdyby jejich majitel neměl nic proti jejich využití za účelem rozhledu (např. u našeho Čihadla u Všelibic je výslovně uvedeno, že vstup je na vlastní nebezpečí), tyto stavby nejsou reálně dostupné širší turistické veřejnosti. Jakkoli jde o stavby zcela bezpečné, jen málokdo najde souhru odvahy a kondice vylézt nahoru. Je to ostatně podobné, jako kdyby vyhlídková stavba vznikla třeba na skále dostupné pouze ferratou nebo na tatranském štítu, kam je přístup umožněn výhradně v doprovodu horského vůdce.

V článku jsem již zmínil soukromé stavby. Je-li přístup umožněn jen za specifických okolností (jednou vás nahoru pustí a jindy zase ne, třeba Kašpar v Troubsku) nebo je podmínkou se v objektu ubytovat (RozhledNa Ještěd, Křížová hora u Jeseníku), nelze tyto stavby řadit do kategorií, které jsou vyhrazeny veřejnému rozhlížení. Totéž platí pro objekty přístupné mimořádně po dohodě pro skupinku fanoušků (např. Janův hrad u Vizovic, radnice v Kraslicích, kostelní věž v Sedlčanech). A mezi výhledny neřadím ani stavby s jiným než vyhlídkovým účelem (Vrútky, Šindliar, U Jezírka poblíž Bílovic nad Svitavou aj.). Pro sběratele to sice mohou pro být pomyslné třešničky na dortu, klasifikačně však nezbývá, než je vyčlenit právě do zbytkové kategorie.

V kavárně ve Staré Bystrice si host vyleze do věžičky, posedí u kávy a okénkem vyhlíží ven. Štefánikova mohyla na Bradle nabízí rozhled do kraje z dlážděné terasy, na niž vedou schody. Terasy nad úrovní terénu najdeme třeba na zřícenině Cornštejn nebo na zámcích na Orlíku či v Mikulově. Rozhlédnout se můžeme třeba ze zasedačky v horním patře sokolovny v Jablonci nad Nisou, můstku vedoucího na střechu hotelu Skicentrum v Harrachově a dalších stavebních objektů.

Úvahu zakončím konstatováním, že nikdy nelze zaklasifikovat vše a vždycky nalezneme hraniční případy, na kterých se jednotliví rozhlednáři neshodnou. V těchto situacích je namístě rozumný přístup a akceptace odlišného než vlastního pohledu. A jelikož podle mého povědomí jde o první takto komplexní členění vyhlídkových staveb, budu rád za vaše případné postřehy a doplnění, které mi můžete zaslat e-mailem.

Martin Veselý, 5. 9. 2023

Úvodní stránka I Jmenný seznam I Mapa rozhleden