Jaké vlastně jsou slovenské rozhledny? Ke krátkému zamyšlení mne vede téměř dvacetiletá rozhlednářská praxe. Po slovenských rozhlednách jezdím od roku 2009; od té doby také tvořím a spravuji tento web.

Na Slovensku je aktuálně 150 rozhleden. Jejich hustota je asi 2x nižší než v Česku (ca. 450) a nižší než v Německu. Je zřejmě podobná jako v Maďarsku či v Rakousku (nanejvýš nepatrně větší) a určitě vyšší než v „nerozhlednových“ státech, jako např. ve Francii nebo Itálii; nachází se tedy někde uprostřed. A podobně je to i s dobou vzniku. Na Slovensku prakticky neexistují historické rozhledny, jako jsou německé Bismarckovy věže nebo tradiční rozhledny v Česku (Petřín, Kleť, Děčínský Sněžník, Slovanka). K datu rozdělení Československa (1. 1. 1993) stálo podle mého zjištění na Slovensku pouze 10 přístupných a 3 nepřístupné rozhledny. Tato absence historického základu se projevila v opožděném vývoji celého segmentu a má svoje dopady až do dnešní doby. V České republice vznikl koncem 90. let patnáctidílný televizní seriál Rozhlédni se, člověče, u jehož zrodu stál nejvýznamnější český rozhlednář Jan Nouza, autor výpravných knih o historii a současnosti rozhleden s originálními texty. Tento seriál zarezonoval společností doslova jako časovaná bomba. Jeden z nejúspěšnějších dokumentárních cyklů vůbec odstartoval dobu celospolečenského zájmu o rozhledny, tzv. rozhlednového boomu. Začaly se opravovat staré rozhledny a ve velkém stavět nové, k čemuž přispěla i masivní výstavba vysílačů mobilních operátorů, kdy si obce začasté vymínily výstavbu schodů a rozhledové plošiny. Na Slovensku se však stále nedělo nic. Jednak nebylo co opravovat, a zmíněné vysílače s rozhlednami Slovensko rovněž minuly. Za prvních 15 let existence samostatného Slovenska (1993 – 2007) bylo postaveno pouhých 15 rozhleden a ke konci roku 2007 jich tak existovalo stále pouhých 25.

Bylo samozřejmě jen otázkou času, kdy rozhlednová expanze přijde i sem. Ta se ve větší míře dostavila až v letech 2009 – 2011, kdy přišla první velká vlna projektů financovaných evropskými dotačními tituly. Do toho si začaly vysoký turistický potenciál rozhleden uvědomovat i samotné obce a po dobu dalších zhruba 10 let se projekty jen vršily. V posledních 16 letech (2008 – 2023) bylo zhotoveno celých 136 rozhleden, což je více než pětinásobek (!) celého dosavadního počtu. Přesto i v rámci tohoto období pozorujeme rozdíly, dané zřejmě především nerovnoměrným rozložením evropských dotačních titulů (2012/3, 2014/4, 2015/17, 2018/16 rozhleden). V dosud nejaktivnějším pětiletém období (2015 až 2019) vzniklo neuvěřitelných 64 rozhleden!

Tato rozhlednová konjunktura trvala až do roku 2020, kdy ji rapidně zbrzdila covidová pandemie. Nové projekty se však nerozběhly ani po jejím odeznění, neboť napjatá hospodářská situace zvýrazněná válkou na Ukrajině poslala západní Evropu do recese; s tím se samozřejmě svezly i relativně zbytné turistické projekty. Příkladem za všechny mohou být stezky v korunách stromů a v oblacích, které jsou řazeny mezi turistické rozhledny – zatímco první stezka v korunách Bachledka (2017) byla od počátku doslova obsypaná návštěvníky, za covidu otevřená třetí v pořadí, Veža snov na Štrbském Plese, obvykle zeje prázdnotou (stav v r. 2021) a je otázkou, zda se dokáže ve ztížených podmínkách udržet. Pokles názorně vidíme na počtu dokončených rozhleden v roce 2022. Zatímco v roce předchozím (2021) ještě dobíhaly projekty schválené nebo započaté v době předcovidové, v roce 2022 již vyrostly pouhé čtyři kousky. A k tomu je třeba zohlednit stavby logicky zanikající: v letech 2016 až 2022 jich zaniklo hned 13, z čehož byly obnoveny pouhé 4 a pokud je mi známo, uvažuje se o obnově nejvýše dalších dvou. Tento trend je očividný i v České republice, kde dokonce počet uzavřených a zaniklých rozhleden v roce 2022 přesáhl počet nově zpřístupněných, a celkový počet přístupných rozhleden tak poprvé za uplynulých 30 let poklesl. Nutnost finanční úspornosti projektů se zároveň propisuje do relativně vysokého počtu výhleden, tedy nižších rozhledových staveb, případně drobných, obvykle dřevěných prvků v krajině s vyhlídkovými motivy (houpačky, židle, lavičky).

Opusťme nyní čísla a podívejme se na fenomén rozhleden jinou optikou. Obecně platí, že vždycky něco máme a něco jiného ne. Již jsme si uvedli, že slovenské rozhledny nemají historický základ a dále že zde až na naprosté výjimky (Šachtička, Helena na Inovci) neexistují přístupné vysílače. Tyto dvě absence však jsou vykoupeny dvěma výhodami. Naprostá většina slovenských rozhleden je volně přístupná, konkrétně celých 87 %! A i z těch zbývajících je řada přístupná v celoročním, celotýdenním módu. Toto je obrovské plus. Nejde přitom o úsporu na vstupném (to je v celkovém rozpočtu zanedbatelnou položkou), ale o to, že otevírací doba je často z různých důvodů limitována, nemluvě o tom, že se občas stane, že má být otevřeno, ale otevřeno není a člověk jede k rozhledně zbytečně. Jako příklady z nedávné doby mohu uvést jihočeskou tvrz Tichá, zpřístupněnou v létě 2022, nebo kostelní věž ve slovenském Stropkově – jde o historické věže, nikoli o pravé rozhledny, ale to na věci nic nemění. Obě vyhlídkové stavby jsou dosti odlehlé a dorazit k věži a dozvědět se, že je zavřeno, ač podle webových stránek má být otevřeno, je v dnešní informační době od provozovatelů nepoctivé a pro návštěvníka k vzteku. U naprosté většiny slovenských rozhleden se tohle stát nemůže a nevyjde-li počasí, je to zkrátka zásah vyšší moci, který nemůže nikdo z nás ovlivnit.

Druhá výhoda slovenských rozhleden je možná trochu překvapivá a někdy si ji hned neuvědomujeme. Ale vzpomeňme si, a teď oslovuji spíš české rozhlednáře, co nám vadilo při návštěvě Svatoboru, Hardu, Vlčí hory na Šluknovsku nebo třeba Háje u Bludova? Jistě, ten otravný pohled přes okénka, která se často nedají nebo nesmějí otvírat. Na Slovensku jsou otevřené ochozy nebo plošiny na rozhlednách daleko častějším jevem.

Na to lze navázat otázkou kvality rozhledu. Jakkoli na rozhlednách obdivujeme architekturu, majestátnost nebo umístění v přírodě, klíčovým aspektem je vždy rozhled. Jaké tedy jsou slovenské rozhledny po této stránce? V úvodu článku jsem použil slova „někde uprostřed“ a ta nyní zopakuji. Jsou zde rozhledny s výhledem naprosto jedinečným (Devínská Kobyla, Zarúbaná Kýčera, Dukla, Slopovo, Žobrák, Sitno, Machy u Zuberce), velice slušným (Helena na Inovci, Marhát, Ostrý vrch u Gbel, Modlový vrch u Novoti), průměrným (Ibovka u Trenčína, Čerešenka, Čierna hora u Svidníku) i velmi slabým (Hrajky, Dúbravka u Soblahova, Zbojská, Štiavnik) nebo víceméně lokálním (Veľký Meder, rozhledny u Senianských rybníků, Parížske močiare). Jako celek bych řekl, že české rozhledny jsou na tom o něco lépe navzdory tomu, že Slovensko má hornatější povrch (velké množství kvalitních rozhledových míst v přírodě vede obecně k nižší potřebě rozhledny stavět). To je způsobeno již jmenovaným faktorem, že v Česku má výstavba rozhleden silnější tradici a naši předkové se mnohem pečlivěji zabývali volbou správného místa. Doba rozhlednového rozmachu v poslední době se mimo jiné vyznačuje tím, že se plýtvá zdroji a nedostává se oponentních stanovisek ve prospěch kvality. Nebo se snad lze domnívat, že za 38.000 € by naši dědové postavili rozhlednu někde u Klasova v Ponitří? Jistěže nikoli.

Nyní si povšimněme dalšího zajímavého rozdílu, a sice v umístění v terénu. Celkově jsou slovenské rozhledny umístěny výše, což je dáno hornatějším povrchem. Například průměrná nadmořská výška míst s rozhlednami v Žilinském kraji je úctyhodných 820 metrů (pro srovnání: Liberecký kraj 660, Královéhradecký kraj 615 apod.). A to je třeba vzít v úvahu odlišnou karpatskou strukturu, jejímž důsledkem je zhruba dvousetmetrový relativní rozdíl oproti České vysočině – tedy např. český Karasín (704 m) by na Slovensku ležel v pouhých 500 m a naopak třeba při stoupání na Žobrák (910 m) má Čech pocit, jako by byl zhruba v 1100 m. To také znamená, že při výstupech na slovenské rozhledny je v průměru zapotřebí zdolat výraznější převýšení. To je opět dáno karpatským terénem – například rozhledny nad Tvrdošínem nebo Gelnicou se nacházejí při relativně krátkém stoupání vysoko nad údolím, což se v České vysočině téměř nevyskytuje. Naše rozhledny jsou nejčastěji na mírných návrších, anebo pak až skutečně nahoře na vršcích. To je naopak na Slovensku méně časté. Příčina je dvojí – jednak na skutečně vysokých horách (nad pásmem lesa) již není třeba rozhledny na kopcích stavět a za druhé na Slovensku chybí onen historický základ, kdy se poloha rozhledny velmi zvažovala a investice musela být vyvážena dalekými rozhledy. Z toho také pramení obrovský rozdíl v počtu rozhleden umístěných na nejvyšších bodech geomorfologických celků - českých je 17, zatímco slovenské jsou pouze 3 (Skorušina, Inovec, Sitno).

Absence historického základu má však širší souvislosti, než je na první pohled zřejmé. Na Slovensku prakticky zcela chybějí kamenné či zděné rozhledny staré více než 100 let, jakých je u nás celá řada, zejména v sudetských pohořích. Nestavěly se přitom nejen rozhledny horské, ale ani městské. A to se pochopitelně netýká jen prvorepublikových rozhleden, nýbrž i tzv. doby rozhlednového temna, tedy mezi lety 1945 a 1989. Všehovšudy 12 slovenských rozhleden pamatuje společenský milník roku 1989. O to větší význam pak má doba rozhledového boomu, která na Slovensku přišla o něco později než u nás. Ta přirozeně stvořila i novodobé slovenské rozhlednáře; v důsledku pojednávané absence starší vrstvy však dodnes chybí společenský aspekt rozhlednaření, tak jak jej známe v Česku – není zde podhoubí pro vznik klubu rozhlednářů, chybějí na Slovensku vytvořené stránky o rozhlednách, nevytvořila se hranice mezi rozhlednami a výhlednami, historické věže či rozhledové zajímavosti nejsou zájemci o výhledy systematicky navštěvovány, není kdo by uspořádal akci na nepřístupný objekt, o rozhlednách vyšla pouze jediná kniha, je zde minimum soukromých rozhleden apod. Tyto soudobé aspekty lze do značné míry přičíst právě absenci historického základu, která se dodnes promítá i do společenských souvislostí.

Přesto musí převážit optimistický, pozitivní náhled. Slovensko je nádherná země. Rozmanitost a intenzita jeho přírodních krás člověka vtáhne, oslní a dojme. A teď mi autaři prominou, krása rozhledny spočívá i v tom, že není úplně snadno dostupná. Nakonec rozhledna je trochu jako žena, musí se obdivovat, musí se pracně dobývat a jakkoli je cesta k ní často lemována potem a dílčími neúspěchy, její dobytí, zdolání, návštěva (nikdy ne pokoření!) je výsledkem vytrvalosti, touhy a ochoty nést jistý diskomfort. Nelze tedy úplně oddělit rozhlednu jakožto cíl od cesty k ní. I cesta je totiž pro rozhlednáře cílem. Začíná už jejím plánováním, pokračuje realizací a končí návratem z cesty. Návštěva rozhledny může být jejím středobodem, zdaleka však nejde jen o ni. A právě četnost i hloubka prožitků, pěší putování krajinou, úžas, nadhled i získaný přesah rámují trvalost této mnohovrstevné záliby, vnímání krásy a prožitkovou kvalitu života.

Martin Veselý, 20. 6. 2023

Úvodní stránka I Jmenný seznam I Mapa rozhleden